Chen taiji quan
„He who will not when he may when he will he shall have nay.“ (Dlouhé rozmýšlení příležitost zabíjí.)
Tradiční čínské umění taiji (často se také objevuje v dalších obdobách - např. taichi, tajči, tchajťi apod. a varianty s mezerou či pomlčkou tai-ji, tai ji) je zároveň zdravotním cvičením, meditací v pohybu i bojovým uměním. Probouzí moudrost duše a spojuje ji s kultivovaným porozuměním mysli. To jsou kořeny skutečných mistrů bojových umění, které dnes v krisi lidských dějin tolik potřebujeme.
Taiji je dosti vědecká disciplína, na druhou stranu však nemůže být můj přístup při jeho popisu veskrze vědecký, neboť by to neodpovídalo skutečné výuce a předávání informací. Dá se říci, že všichni moji učitelé vyučující tradiční metody předávali své znalosti zahalené do „subjektivity“, ale současně s dech beroucí opravdovostí.
Mezi širokou veřejností je taiji vnímáno buďto jako něco na způsob (směšného) baletu, anebo – snad již častěji – jako forma relaxace, kontrola dechu, rozjímání během pohybů apod. Hovoříme-li však o taiji coby klasickém systému vnitřního cvičení, jsou si obě výše zmíněné definice velice blízko – obě totiž vůbec nechápou to, co taiji historicky i současně je.
Kdo se o cokoli, co se kolem nás či v nás vyskytuje, zajímá povrchně, nebude nikdy schopen dotknout se podstaty vybraného jevu. Shora uvedené motto také vypadá na první, povrchní pohled jinak. Ve skutečnosti musíme učinit několik myšlenkových skoků, abychom procítili skutečný význam onoho staroanglického přísloví. Ne jinak tomu je v případě starobylých systémů cvičení, které také na první pohled mohou naše vnímání směřovat úplně jinam (což je v případě hlubokých nauk spirituálních i bojových často i záměrné). Jindy se o záměr nejedná, pak máme nejspíše co do činění s neznalostí a povrchností. V obou případech je výsledek stejný: studujeme taiji po mnoho let, přesto o něm vlastně nic nevíme, ani jsme si k němu v jeho autentické podobě „nepřivoněli“ (tohoto příměru s oblibou užívá náš učitel taiji, velmistr Chen Shi Hong).
Jedno rčení praví: „Dobrý student najde dříve či později dobrého učitele.“ Ze zkušenosti nejen vlastní vím, že je tomu opravdu tak. Pokud si student nestěžuje na ubíhající roky marných pokusů a hledání a je ochoten čekat s neotřesitelnou důvěrou dál a dál, objeví se vždy po nějaké době učitel, kterého je žáku právě třeba.
Hlavní styly taiji
Taiji quan se řadí mezi vnitřní umění wushu. Společně se systémy bagua zhang a xingi chuan tvoří trojici vynikajících vnitřních škol, které jsou „pokrevně“ spřízněny. Tradiční pojetí bojových umění je kvůli shodnosti vnitřní koncepce a vzájemné fysické komplementaritě považuje za sourozence, i když jsou ve svém vnějším projevu naprosto odlišné.
Systém taiji quan je možno charakterisovat jako filozoficko-zdravotně-bojový a rozdělit jej na pět stylů:
- původní styl rodiny Chen (styl chen [čchen]),
- styl rodiny Yang (styl yang [jaŋ]; vyvinul se přímo z chenu v 19. stol.),
- styl wu,
- styl wu (oba zapisované jinými znaky a čtené v jiných tónech!; někdy transkripce wue),
- styl sun.
V překladu znamená název taiji quan „přílišné-vypólování-pěst“, převedeno do srozumitelnější češtiny „boj nejvyššího vrcholu“.
Umění taiji chuan se vyvinulo z dřívějších externích a některých vnitřních systémů v pol. 16. století v Číně. Název chen souvisí s rodinou Chen, která původní systém rozvinuli a dali mu jméno, jak je uvedeno v rodokmenu níže. Přesto by bylo chybou si myslet, že se jedná o „mladé“ umění, neboť v sobě stále nese znaky a především pak principy kumulace, udržení a výdeje síly i principy duchovní transformace individua, tj. nejtypičtější znaky dřívějších systémů.
Co se týče aplikací pohybů z forem, dříve jsem byl v externích stylech zvyklý na procvičování velkého množství nejrůznějších technik i různých přístupů k jediné technice. V taiji (ve stylu Yang i posléze ve stylu Chen) jsem byl dlouhá léta překvapen tím, že se aplikace vůbec neprováděly. Pak jsem však pochopil, že moji první učitelé taiji žádné aplikace neznali a že mistr Chen je pro změnu běžně neučí. Pokud jsme byli jako studenti neodbytní, řešil to povětšinou tak, že nám něco na způsob aplikace ukázal, ale všem nám bylo jasné, že takto by se asi členové klanu Chen jako osobní strážci k císaři nedostali. Důvodů je několik: cenné know-how se nedává dál neprověřeným studentům; aplikace nefungují v dostatečně neuvolněném a energií nenaplněném těle; důraz je kladen na kultivaci vyšší přirozenosti, která přichází s léty praxe. Jistě hraje roli i to, že konkrétní bojová situace se může vyřešit prostým „necháním plynout“, tj. tělo vybere automaticky tu nejlepší reakci. Je třeba jen déle počkat, pokud má student zájem o bojové aspekty taiji – ve vnitřních stylech je vše „naruby“. Typické první kroky na cestě mnoha vnějších stylů, jako je práce s fysickým tělem a užití pohybů, představují až vrchol pyramidy stylů vnitřních.
„Je-li bojovníkovi něco nejasné, myslí na svou smrt.“
Všechny styly (ať již jsou jejich sestavy z vnějšího pohledu procvičovány pomalu, středně rychle či rychle), které vedou své adepty „zevnitř ven“, jsou považovány za členy vnitřních umění. „Zevnitř ven“ jednoduše řečeno znamená, že student obrací od samého počátku své praxe pozornost dovnitř, vnímá pocity a proudy v těle, dechu i mysli a stává se tak vědomým pozorovatelem nejen sama sebe v průběhu praktikování forem (sledu předem daných pohybů), nýbrž postupně i svého života.
Paradoxně znějící, avšak současně jeden z nejesenciálnějších principů vnitřních stylů obecně, je investice do ztráty. Srov. D. Pirochta: Co mají společného jóga a taiji?, Brno 2006 - 2009 (závěrečná práce ke zkoušce na učitele sebeobrany II. třídy). Tamtéž důležitá stať o demonstraci síly (kap. 3.5.).
Taiji rodiny Chen se kdysi cvičilo podstatně rychleji, teprve postupem času se objevují pomaleji prováděné formy. To má především dva důvody: bylo možno více energie vstřebat nežli vydat; pro neznalé problematiky se bojová stránka taiji stala nezřetelnou. Tím se praktikující vyhýbali sporům především v době zákazu bojových umění.
Ze všeho výše zmíněného logicky vyplývá, že už samotné strukturování vnitřních stylů představuje síto dostatečné hustoty, které nepropustí hlouběji jedince netrpělivé, neklidné a nevyvážené. Dnešní výchova, vzdělání i celkové ladění v rozvinutých společnostech moc vnitřnímu klidu nepřejí. Záleží však spíše na vrozených předpokladech jedince. Pokud je svou přirozeností klidný, hloubavý a vyvážený, slupky bránící kultivaci jemnosti popraskají již po kratší době cvičení do té míry, že student pocítí benefity cvičení a vytrvá („Atha jóga anušásanam.“ /Jóga začíná disciplínou./).
Pozn.: Většinou se pro východní bojová umění užívá nesprávného označení kungfu (v přepisu pinyin tvar gongfu), který označuje „práci prováděnou po dlouhý čas vedoucí k mistrovství“, nehledě na oblast zájmu (zahradníkovo umění může být tedy označeno jako kungfu); termín wushu označuje v doslovném překladu „bojová/vojenská umění“, ale dnes se jej většinou mimo Čínu užívá k označení moderních variant dřívějších stylů.
Linie mistrů
Pro tradiční školy Taiji je typická nepřerušovaná linie předávání znalostí z mistra na žáka. To zaručuje původní, nezkreslený obsah a také zachování čistoty stylu. Níže najdete linii naší školy, tedy cestu, jakou se k nám umění Chen Taiji Quan dostalo.
Chen Bu
1. generace rodiny Chen, zakladatel vesnice Chenjiagou - rodiště Taiji Quan
Chen Wangting (1600 - 1680)
9. generace rodiny Chen, zakladatel Taiji Quan
Chen Soule, Chen Guanyin, Chen Zhengru
Chen Shanzi, Chen Jingjie, Chen Jingbai, Chen Jingxia
Chen Binwang (1748 - ?)
Chen Changxing (1771 - 1853)
Autor dvou forem Starého stylu: Lao Jia Yi Lu, Lao Jia Er Lu
Chen Gengyun (79 let)
Chen Yanxi (81 let)
Chen Fake (1887 - 1957)
Autor dvou forem Nového stylu: Xin Jia Yi Lu, Xin Jia Er Lu
Chen Zhaoxu (1911 - 1960)
Chen Xiaowang (* 1946)
Současná nejvyšší autorita stylu, autor přípravných forem: 19´ a 38´.
Chen Shihong, dashi (* 1959)
Jeden ze současných velmistrů Chen Taiji Quan, zakladatel Rakousko-čínské asociace Wushu, čestný předseda výzkumné společnosti Chen Taijiquan v Číně, prezident Mezinárodní asociace stylu Chen Taijiquan v Tokyu.
David Pirochta, sifu (太衛,* 1972), Pavel Hlavoň, sifu (* 1974)
Zakladatelé a vedoucí České asociace Chen Tai Ji Quan.
David Pirochta (大衛, od květnové cesty ´24 se svým mistrem do Číny), tudi
